Příběh vzniku esperanta
Připomeňme si, proč vlastně, jak a za jakých
pohnutých okolností mladý Zamenhof svůj jazyk vytvářel. Zveme vás na
malý výlet časem …
Chlapec jménem Eliezer (v jidiš Lejzer, v ruštině Lazar) se narodil 15. prosince 1859 v polském městě Bialystoku, zvaném Manchester severu, které bylo tehdy součástí Ruského impéria. Byl nejstarším synem 22letého učitele jazyků Mordechaje (Marka) Zamenhofa a jeho o tři roky mladší manželky Liby Rochly (Rozálie), kterým se postupně narodilo dalších 10 dětí (z nichž dvě záhy zemřely). Jeho rodným jazykem byla ruština a jidiš. Měl mimořádné vrozené jazykové nadání, brzy hovořil rovněž polsky a německy, později se učil francouzsky, latinsky, řecky, hebrejsky a anglicky a další jazyky (španělštinu, italštinu, litevštinu).
Zamenhofovi rodiče a sourozenci
V Bialystoku tehdy kromě židovské většiny žili i Poláci, Němci a Bělorusové a chlapce odmalička velmi trápilo, když musel pozorovat jejich časté vzájemné neshody a projevy nevraživosti. Došel k názoru, že hlavní příčinou nedůvěry a nepřátelství mezi národy jsou jazykové bariéry. Domníval se, že tento problém je možné odstranit zavedením nového společného neutrálního jazyka. To se stalo jeho hlavním celoživotním snem a posláním.
O vytvoření umělého pomocného jazyka se snažil soustavně několik let již v době gymnaziálních studií ve Varšavě, kam se s rodinou přestěhoval v r. 1873. Snažil se využít předností různých jazyků, které ovládal, a vytvořit jazyk s logickou gramatikou bez výjimek, jednoduchou fonetikou, srozumitelnou a dobře naučitelnou slovní zásobou a pružným systémem slovotvorby.
Jméno Ludvík si vybral až v 17 letech jako své tzv. gójské jméno na počest anglického myslitele a lingvisty Francise LODWICKA (1619–1694), o němž se dočetl v dílech Komenského, a který byl mj. autorem univerzální abecedy a plánového jazyka.
17. prosince 1878 uspořádal pro své přátele oslavu
svých 19. narozenin, na kterých jim představil první verzi svého jazyka,
nazvaného „Lingwe uniwersala“. Získal mezi nimi
příznivce, ale dospělí reagovali na jeho dílo vesměs s posměšky či ho
považovali přímo za blázna. Otec si na něm vynutil slib, že dokud
neukončí svá studia, nebude se svému projektu věnovat.
Ačkoliv Ludvík měl primární zájem o jazyky, poslechl otcovo přání zajistit si existenci a odjel do Moskvy na fakultu medicíny, neboť to byl jediný obor, který Židé tehdy v carské říši směli studovat. Snažil se pilně vzdělávat a přivydělávat si na živobytí, přesto zde často trpěl zimou i hladem.
V březnu 1881 byl při atentátu zabit car Alexandr II a politická situace a nacionalistické nálady se značně přiostřily. Když se záhy poté Ludvík vrátil na prázdniny domů, zjistil, že navzdory dohodě mezitím otec projekt jeho jazyka spálil! Patrně se obával, že materiál by mohl být považován za součást židovského proticarského spiknutí.
Ale ani tato těžká ztráta však Ludvíka od jeho snu neodradila. Během následného studia medicíny ve Varšavě tajně po paměti svůj jazyk znovu zrekonstruoval a dále jej zdokonaloval a prověřoval na překladech.
V srpnu 1886 se seznámil ve Varšavě s o 4 roky mladší Kejlou (Klarou) Silbernik, dcerou obchodníka z litevského Kaunasu, která zde pobývala u své sestry. Záhy se spřátelili a když se jí svěřil se svým jazykem, setkal se kupodivu s její podporou a nadšením. 30. března oznámili své zasnoubení.
Ludvík a Klára v r. 1887
Pro první učebnici svého mezinárodního
jazyka Ludvík obtížně hledal vydavatele, na několika
místech byl odmítnut. 2. června získal pro ruské vydání souhlas
cenzora – naštěstí to byl známý jeho otce, který považoval dílko za
neškodnou fantazii. Nakonec 26. července 1887, tj. když mu
bylo 27 let,
kniha (zvaná jako „Unua libro“ – „První kniha“ – viz
foto) vyšla ve Varšavě u nakl. Kelter, zejména díky podpoře jeho
snoubenky a tchána. Dva týdny před svatbou na vydání padla velká
část jejího věna. Ještě téhož roku vyšla učebnice i ve verzi polské,
německé a francouzské a následně v dalších jazycích.
Ludvík svou knihu zveřejnil pod pseudonymem DOKTOR ESPERANTO – Doktor Doufající. Teprve později toto slovo začalo být užíváno pro označení jazyka samotného.
Již v této první knize se Zamenhof zřekl veškerých autorských práv. Prohlásil, že nechce být považován za tvůrce, ale pouze za iniciátora jazyka. Vyzval čtenáře, aby mu během roku posílali své kritiky a návrhy na případné změny v jazyce a na jejich základě navrhne konečnou podobu základů jazyka.
Dlužno zmínit, že v té době, po náhlém rozpadu slibně se rozvíjejího hnutí kolem jazyka Volapük, nebylo celkové klima pro přijetí nového jazyka příznivé. Proto Ludvík očekával opravdu s velkým napětím první reakce. A ty přišly záhy a v překvapivě hojném počtu a byly vesměs pozitivní. Povzbuzen, vydal již v r. 1888 své odpovědi na došlé dopisy ve formě publikace „Dua Libro“ („Druhá kniha“).
Nejvíce prvních příznivců pocházelo z Ruska, ale první centrum organizační a finanční vzniklo v Norimberku, kde již v r. 1888 byla založena první esperantská společnost, která o rok později začala vydávat první esperantský časopis – měsíčník „La Esperantisto“, v němž probíhaly i diskuze o možných úpravách a změnách v jazyce. V prvním adresáři, který vyšel téhož roku, se nacházela jména první tisícovky nových stoupenců z celkem 17 zemí, včetně zámoří. Křehké základy nového hnutí a nové naděje tak byly položeny …
A jak vlastně vypadala 1. učebnice esperanta a co bylo jejím obsahem?
Oskenová předmluva z ruského originálu 1. učebnice
Anglická verze učebnice v HTML
Pavla Dvořáková